Bez Václava Havla

Z dnešního pohledu je snadné zapomenout, že Václav Havel v letech, kdy se postavil do čela nenásilného boje za návrat svobody a demokracie do Československa netušil, jak dlouho tento boj potrvá a jestli v něm kdy zvítězí. Režimu se nepostavil, protože věděl že jednoho dne vyhraje, ale protože to považoval za správné. Bez ohledu na to, že ho čekaly roky věznění. Nebyl to přitom žádný hrdina z bájí a velkofilmů – Václav Havel byl plachým, často nejistým, vždy pochybujícím politikem; opakem sebevědomých alfa-samců, kteří příliš často dominují politice.

Z morálních, občanských pohnutek v roce 1975 napsal dopis tehdejšímu prezidentu Gustavu Husákovi. Upřímně v něm pojmenoval stav československé společnosti v takzvaném období tzv. normalizace 70. a 80. let, jejíž negativní důsledky dodnes trápí českou společnost: „Je systematicky aktivizováno a rozvíjeno to nejhorší v nás – sobectví, pokrytectví, lhostejnost, zbabělost, strach, rezignace, touha osobně ze všeho vyklouznout bez ohledu na obecné následky.“ Bez jistoty, že komunismus jednoho dne odstraní, jednal Havel i v roce 1977, kdy stál u vzniku Charty 77, prvního otevřeného, organizovaného projevu odporu v sovětském impériu. Především on tehdy dokázal spojit pestrou a roztříštěnou opozici, k níž patřili katolíci, bývalí komunisté, radikální levice, liberálové i nesvázaní alternativní umělci. Díky Chartě 77, dokumentu, který apeloval na vládu, aby dodržovala lidská práva, vznikla opoziční platforma, jejíž skutečný význam se ukázal během měsíců pádu komunismu v letech 1989 a 1990.

„Historici se jistě budou přít o různé aspekty tehdejšího dění, co se mělo a co se nemělo stát či říct. Jedno je ale jisté. Václav Havel převzal odpovědnost a stal se těžištěm celé společnosti,“ napsal k úloze hlavního disidenta během přechodu k demokracii šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery a odpověděl i kritikům Havla, který byl ještě v roce 1989 zvolen novým československým prezidentem: „Stal se převozníkem přes rozbouřenou řeku, což s sebou nese i to, že později mnozí tvrdili, že by veslovali jinak a jinam a líp. Možná, ale neučinili tak.“

Popisovat roky Havlova prezidentování by vydalo na dlouhý text. Nechal vedle sebe vyrůst novou generaci výrazných politiků a neuzurpoval si moc. Dovedl Česko do Evropské unie a NATO a stavěl se proti rozšířenému evropskému antiamerikanismu – Spojené státy podle něj Evropě pomohli v nejhorších chvílích, kdy ji ohrožovali diktatury. Bez ustání kritizoval režimy porušující lidská práva, od Kuby až po Rusko - jako bývalý bojovník za svobodu nikdy neuvěřil ospravedlněním, které různí diktátoři pro svou svévoli používají. Tento postoj ho dovedl k podpoře humanitárních intervencí v Jugoslávii a v Libyi i války v Iráku. Nikdy nebyl populistou, který by lidem říkal to, co chtějí slyšet – Čechy naopak neustále kritizoval, za což si od mnohých vysloužil nálepku moralisty odtrženého od „obyčejných lidí“. Havel se také vymezoval proti propagátorům neregulovaného, tvrdého kapitalismu. Po odchodu z prezidentské funkce stále častěji kritizoval ničení životního prostředí a materialismus české a vůbec západní společnosti, jeho vlastními slovy „kult nepřetržitého růstu bez ohledu na jeho důsledky; marxistické podřízení ducha hmotě, kdy měřítkem všeho je jen materiální prospěch, objem konzumu a tvorba zisku.“

Václav Havel 18. prosince 2011 ve věku 75 let zemřel. Havel jako žádný člověk a politik nebyl bezchybný, ale dalším generacím předává vzácný odkaz. Pro intelektuály zůstává inspirací coby vzdělanec, který své dílo chápe především jako součást veřejného života, za jehož zlepšení se v první řadě zasazuje. Pro budoucí politiky zůstává vzorem coby politik, který v každodenních rituálech moci nezapomněl na prosazování ideálů a který se nenechal mocí zkorumpovat. Pro bojovníky proti diktaturám všude na světě zůstává příkladem toho, že jejich boj není předem ztracený a má cenu. Pro všechny občany planet, tedy nejen Česka, zůstává inspirací coby odpovědný občan, který cítil svou „odpovědnost za svět“ a podle toho jednal.