Oslava Dne Afriky v r. 2013. Kde jsou Spojené státy africké Kwame Nkrumaha po padesáti letech?

African Update – 05/06/13

Chce-li Afrika v současném realistickém a poněkud soutěživém světě přežít a být se ctí konkurenceschopná, pak jí nezbývá, než se sjednotit. Je to nepříjemná pravda a rozsudek, s nímž by nesouhlasila pouhá hrstka politiků a ekonomů - analytiků. Panafrikanismus, africká jednota je mnohem více než jen postoj zdravého rozumu, je to článek víry, stvořený bystrým intelektem a poháněný domácím ideologickým zápalem.

Vždycky to bylo panafrické evangelium, podporované těmi, jež jsou přesvědčeni, že Afričané jsou jeden národ a že Africe lépe poslouží sjednocení , nežli balkanizace vedená podél stejných starých koloniálních, svévolně vedených, dělících čar. „My všichni chceme jednotnou Afriku, jednotnou nejen podle toho, jak my jednotu chápeme, ale jednotnou v naší společné touze po společném pohybu vpřed…,“ jak toto panafrické evangelium africké jednoty Osagyefo Dr Kwame Nkrumah shrnul při své účasti na historickém summitu v Etiopii, kde se v květnu 1963 zrodila Organizace africké jednoty (AOU), aby dýchala jako jedna bytost.

V těchto raných 60. letech, africká jednota opravdu vyvolala přívaly vášně a záplavu výroků v celé Africe, kdy nově nezávislé země byly v euforii národní nezávislosti a dávaly na odiv svou svrchovanou hrdost v průvodech s národními vlajkami, za zvuků národních hymen, kdy předváděly své nové státní znaky. Na kontinentu, jenž se vynořoval z koloniálního vykořisťování, plný bídy, bez infrastruktury a s nerozvinutou strukturou institucí , vystupoval Nkrumah se svým radikálním Casablanca blokem proti statutu quo s největší razancí.

Jedinou možnou světlou budoucnost spatřoval pro Afriku Nkrumah v tom, dohodne-li se mezi sebou celý kontinent na společném trhu, jednotné měně, jednotném obranném systému a společném občanství. Cokoliv jiného byl recept na další vykořisťování, úpadek a lid bez budoucnosti a takřka bez potenciálu pro podstatný rozvoj a mezinárodní uplatnění.

Skeptičtí Nkrumahovi současníci, známí svou zbabělostí a zpátečnictvím, se nedokázali postavit čelem k odvážné vizi pregnantně jím formulované a raději se ukryli v pohodlí a připravili půdu pro umírněný a postupný vývoj. Tento tzv. Monrovijský blok, známý svým konzervativním přístupem k jednotě, vyhrál, neboť založená OAU byla velmi vzdálena od Spojených států afrických, po kterých volal Nkrumah. Jakýkoliv potenciál jednoty byl vážně nabourán ochranářským principem „nevměšování se do vnitřních záležitostí států“.

A tak Mwalimu Julius Nyerere, jeden z otců zakladatelů organizace a obhájců jednoty, později při pohledu zpět lamentoval, že OAU není nic jiného než „odborářská organizace afrických hlav států“. Není se čemu divit, když zakládací listina OAU nebyla nikdy chartou ve stylu „my, lid Afriky“, ale „my, hlavy afrických států a vlád“.

Dále vzbudí údiv i to, jak Nyerere připustil, že Nkrumah „podcenil míru podezření a nevraživosti, kterou jeho křižácká vášeň vzbudila u celé řady ostatních hlav států“, z nichž bylo až příliš mnoho hmotně zainteresováno na udržení balkanizovaného kontinentu. Toto prohlášení přišlo v r. 1997, kdy byla Evropská unie (EU) oslavována coby nejúspěšnější příklad kontinentální jednoty s tak jasným prospěchem, jež Robert Schumani a ostatní otcové zakladatelé rozhodně nepředpokládali, alespoň ne do té míry, že by došlo k záměrným snahám o vykolejení při sjednocování.

A přeci při oslavách Dne Afriky v r. 2013, při 50. výročí založení OAU, nyní známé jako Africká unie (AU),  realita africké jednoty naznačuje, že postoje přívrženců postupných kroků a hmotné zájmy neustále vládnou. Po nezávislosti Jižního Súdánu v r. 2011 je dnes Afrika kontinentem s padesáti čtyřmi svrchovanými státy, kdy se každý z nich pevně drží svého státního nacionalismu, má přísné hraniční kontroly a Afričané, kteří se ocitnou jinde, než v zemi, kde se narodili a kde mají občanství, jsou považováni za cizince nebo dokonce ilegální přistěhovalce.

Jestliže se Afričané, označovaní za imigranty kdekoli v Africe, dostávají do rozporu s kontinentem, který mluvil o jednotě po padesát let, pak skutečným výsměchem jsou časté zprávy o deportaci a/nebo cílené viktimizaci Afričanů sídlících v jiných afrických zemích. Mnohem horší a skandálnější jsou etnické komplexy nadřazenosti v rámci jednotlivých zemí, které někdy zdegenerují až k vytvoření předsudků nebo se dostanou do bodu propuknutí občanského konfliktu. Celkový účinek na africkou jednotu naznačuje, že AU je jakýsi vzdálený projekt v Addis Abebě, přímo odtržený od práv Afričanů na rovné příležitosti a úctu, od jejich společných nadějí a snu o svobodném pohybu kapitálu, pracovních sil a obchodu s výrobky a službami, jak tomu bylo v dávných časech před kolonizací nebo jak je tomu v současné funkční EU.

Nicméně kontinentální infrastruktura pro jednotu se ocitla také na výsluní, když v r. 1994 Afričané nakonec slavili své vítězství nad apartheidem v Jižní Africe.  Nakonec dekolonizace zůstává jedním, ne-li největším úspěchem společného úsilí kontinentu ve snaze osvobodit svůj lid ze zajetí v zemi svých předků. To je pro OAU nemalý úspěch. Pro AU připustit a nakonec přijmout fakt, že pro rozvoj a mezinárodní úspěšnost je jedinou alternativou plán jednoty, je zjevně dosud to nejpříznivější.

Deklarace ze Sirte nařizuje, aby AU přijala rozhodnutí o společných mírotvorných silách, souhlasila s vytvořením Africké centrální banky, odhodlané podnikat kroky k dosažení jednotné měny a snažit se urychlit ekonomickou a politickou integraci. V samotné oblasti bezpečnosti toto nové odhodlání začíná přinášet úspěch podle toho, jak je AU schopna sladit zdroje členských zemí pro udržení míru v problémových částech kontinentu, jako je Dárfúr, Somálsko a Mali. Nakonec, třebaže neustále příliš pomalu, se kontinent začíná probouzet k panafrickému aforismu, že africké problémy si nejlépe řeší Afričané sami.

Aby AU ale byla schopna kultivovat „jednotnou Afriku, jednotnou nejen podle toho, jak my jednotu chápeme, ale jednotnou v naší společné touze po společném pohybu vpřed…,“ bude si muset nechat narůst zuby z ocele. Neboť aby se to mohlo stát, pak by jednotlivé složky AU musely rychle nazkoušet sborový zpěv o mezinárodních záležitostech ze stejného notového partu. K dosažení uvedeného cíle se národní vlády musí mít velmi dobře na pozoru před taktikou „rozděl a panuj“, využívanou pro sebe subjekty z vnějšku, jako z bývalých koloniálních hlavních měst, v prosazování jejich vlastních národních zájmů. A propast chudoby mezi zeměmi často využívaná jako překážka k vytvoření jednoty, je jedním z argumentů o příčině a důsledku, jež jen tak nezmizí, dokud se s ní afričtí lídři se vší rozhodností nevypořádají.

Symbolika oslav Dne Afriky každý rok 25. května je jistě chvályhodná, ale pravděpodobně osamocená a dost možná nedostačující při prosazování a udržování panafrického ideálu jednoty při životě a zachování jeho přitažlivosti. AU se musí dohodnout na osnovách, které vysvětlují a popisují, co je panafrikanismus nebo Africká unie, a musí je zavést do škol a zařadit do programu na univerzitách po celém kontinentu. Měly by představovat významná kritéria pro africký mechanismus vzájemného hodnocení tak, aby všechny africké země, které se prezentují pod svou vlajkou v sídle Africké unie v Addis Abebě, se také prezentovaly pod vlajkou AU všude tam, kde jsou na stožárech vztyčeny jejich vlastní národní vlajky. To poslouží jako znamení společného závazku k jednotě a společně okamžitě zviditelní AU v očích Afričanů a po celém světě prostřednictvím mnoha afrických velvyslanectví rozesetých na Zemi.

Je zaznamenáno, jak Kofi Annan  při ustavení Africké unie v roce 2011 řekl, že „vytvořit úspěšnou unii  ... bude vyžadovat velkou výdrž a železnou politickou vůli." Právě ona vytrvalost a železná vůle nakonec vytvoří spojující čáru mezi OAU a současnou Africkou unií. A tak vlády padesáti tří členských zemí AU budou  muset zanechat upřednostňování reflexí instinktivně vedoucích pouze k vlastnímu přežití a přestat je stavět nad úspěch kontinentální super-struktury.

A neexistuje lepší terapie, jak se vyhýbat úzkému nacionalismu ve prospěch progresivní Africké unie, než vědomě uplatňovat vůli a nesobecké vedení v zájmu prosazení rezolucí zakotvených v Deklaraci ze Sirte do praxe. Afrika se tam může dostat a musí se tam dostat, ne proto, že to Nkrumah jednou řekl, ale protože kdyby snahy o sjednocení selhaly, znamenalo by to pokračující snižování životní úrovně jejích obyvatel a zranitelnost padesáti čtyř neživotaschopných zemích,  zjevně vyjádřenou v ubohé slabosti při soutěžení s daleko lépe umístěnými mezinárodními hráči v globální aréně..

Samwin Banienuba, mezinárodní mluvčí Humanitas Afrika

Nejbližší akce AIC
Momentálně se žádné akce nechystají.
Kniha měsíce

Xoliswa Ndoyiya: Ukutya Kwasekhaya

Xoliswa Ndoyiya: Ukutya KwasekhayaTastes from Nelson Mandela’s kitchen

Kniha s oblíbenými recepty osobního kuchaře Nelsona Mandely představuje pokrmy, které byly servírovány politikům, celebritám a dalším osobnostem, jež Mandela hostil během posledních 20 let. Např. dršťkovou polévku, farmářské kuře, krevety na kari a řadu dalších delikates. Chutné, výživné a zdravé čtení!Více

Nové tituly

Nové tituly ve fondu knihovny, prosinec 2016

Knihovna

Naše knihovna opatřila v tomto roce celou řadu zajímavých knižních titulů. Zde přinášíme přehled těch, které jsme obdrželi na konci roku.

  • Blood Brothers: The Fatal Friendship Between Muhammad Ali and Malcolm X by Randy Roberts and Johnny Smith
  • Fashion Cities Africa by Hannah Azieb Pool
  • Frantz Fanon: Toward a Revolutionary Humanismby Christopher Lee
  • Americanah by Chimamanda Ngozi Adichie
  • Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity and Poverty by Robinson, James A., Acemoglu, Daron
  • Shakespeare in Swahililand: Adventures With the Ever-Living Poet by Edward Wilson-Lee
  • A History of Modern Africa: 1800 to the Present by Richard J. Reid
  • Authentically African: Arts and the Transnational Politics of Congolese Culture by Sarah Van Beurden
  • Children in Slavery through the Ages by by Gwyn CampbellSuzanne MiersJoseph C. Miller
  • Global Health in Africa: Historical Perspectives on Disease Control by Tamara Giles-Vernick
  • Rumba on the River: A History of the Popular Music of the Two Congos by Gary  Stewart
  • Women and Slavery, Vol. 1: Africa, the Indian Ocean World, and the Medieval North Atlantic by Gwyn Campbell
  • Women and Slavery, Vol. 2: The Modern Atlantic by Gwyn Campbell
  • Cahier d'un Retour Au Pays Natal by Aimé Cesaire
  • Healing Traditions: African Medicine, Cultural Exchange and Competition in South Africa, 1820-1948 by Karen Elizabeth  Flint
  • Global Education Policy and International Development: New Agendas, Issues and Policies by Antoni Verger
  • Black Skin, White Coats: Nigerian Psychiatrists, Decolonization, and the Globalization of Psychiatry by Matthew M. Heaton
   

Africké informační centrum

Ječná 2, 120 00 Praha 2

Otevírací doba

Úterý, Čtvrtek: 14 – 18

Humanitas Afrika, občanské sdružení

Podporují nás:

Hl. m. Praha Česká rozvojová agentura

Fair Trade Logo

AIC je prodejním místem
produktů fairtrade

Naši partneři:

  • Afro.cz