Ali Mazrui odchází ke svým předkům

African Update – 12/11/14

13. října 2014 zemřel ve Spojených státech ve věku jedenaosmdesáti let Ali Al’amin Mazrui. Zpráva o jeho smrti zasáhla intelektuální společenství celého světa, především jeho rodného světadílu Afriky i Spojených států, kde působil jako profesor na Binghamton University ve státě New York. Pro mnohé Afričany byl Ali Mazrui ztělesněním moudrosti starých vesničanů vyprávějících pod stromem houfu dětí dávné příběhy. Na rozdíl od jiných starců však Aliho Mazruiho nezajímaly legendy, nýbrž historie. A historie a různé náhledy na ni jsou jen zřídka jednoznačné.

I poté, co byl 20. října 2014 uložen k věčnému spánku, však Ali Mazrui zůstává symbolem snahy pochopit za pomoci analýzy kulturního vývoje Afričanů historický kontext africké kulturní diversity i vlivy muslimského východu a křesťanského západu. Stejně jako většina myslitelů vytříbeného intelektu se nevyhýbal kontroverzi a snadno rozpoutával živé debaty v akademické sféře i mezi ostatní inteligencí. Jakkoli se na něho díky jeho převratnému dokumentu s názvem “Afričané: Trojí dědictví”[1] prakticky přes noc stočila pozornost celého světa, u afrikanistů i studentů kateder afrikanistiky vyvolalo jeho dílo bouřlivé emoce.

Ali Mazrui vycházel z premisy, že Afrika, jak ji známe dnes, je produktem lokálních, západních a islámských vlivů. Jako africký muslim, který získal vzdělání na Západě, představoval sám Mazrui typické ztělesnění teorie trojího dědictví, kterou zastával. Ne že by s ním mnozí afričtí kritici nesouhlasili. Podle některých byl význam jeho teorie klíčový, protože dokazuje komplikovanost africké identity. Oleje do ohně přiléval spíš význam, jaký jednotlivým vlivům Mazrui ve svém díle přikládal, nebo jaký v něm spatřovali jiní. Byli tací, podle nichž Mazrui neobjektivně či dokonce zcela záměrně bagatelizoval úlohu a dosah afrického dědictví, zejména zpochybňováním existence specifického afrického modelu chování. Tito kritici považovali dokonce jeho uznání západního vlivu za polovičaté, samoúčelné a nedostatečné. Docházeli zpravidla k závěru, že Ali Mazrui nespravedlivě vyzdvihuje islám, protože je sám praktikujícím muslimem. Vzhledem k tomu, že Mazrui se nikdy netajil svým upřímným přáním po pevnějších svazcích mezi Afrikou a islámským světem, utvářely se obě domněnky velmi snadno a navzdory veškerým jeho snahám se vyvracely naopak velice obtížně.

Napříč Spojenými státy bylo totéž dílo kritizováno z různých důvodů. Někteří jej odsuzovali za protizápadní propagandu, jiní Mazruiho obviňovali z prosazování práva Afričanů obstarávat si a vlastnit jaderné zbraně. Američané se cítili dokumentem nezvykle dotčeni, avšak jestli doufali, že se autor bude kát, nedočkali se. Ali Mazrui naopak přiznal, že by “černé Africe přál bombu, kterou by dokázala zastrašit systém jako celek”. Na základě jeho oslavování tehdejšího libyjského vůdce Muammara Kadáfího jako člověka, který by z Arabů dokázal udělat mocné aktéry celosvětového dění, jej mnozí pranýřovali jako bezskrupulózního islámského apologetu a navíc antisemitu. Kuriózně přitom působí skutečnost, že se Mazrui krátce předtím rozhodl vyškrtnout z původního textu větu popisující Karla Marxe jako “posledního z velkých židovských proroků“, aby se vyhnul nařčení z antisemitismu.

Ali Mazrui nebyl z těch, kteří zradí své přesvědčení v okamžiku, kdy stojí tváří v tvář přesile, a nebál se klást kontroverzní otázky. Muslimský vzdělanec, jehož tvorba je často označována za propagandu islámu, velebil své náboženství a vyzdvihoval jeho hodnoty slovem i písmem. Například neshledával žádný rozpor mezi demokracií a právem šaría. Muslimskou společnost považoval za ekumeničtější a humánnější, než jak ji vidí Západ, a zastával názor, jakkoli sporný se nám může zdát, že státy, v nichž vládne islám, zaručují lepší kvalitu života než liberálně demokratické země.

Jako africkému učenci ležel Mazruiovi na srdci životní boj jeho lidu, který s oblibou nazýval „lidé předvčerejška a pozítřka“. I on proto strávil, jako mnozí jiní jeho zaměření, většinu života v exilu. Poté, co roku 1966 získal doktorát na Oxford University, přijal profesuru na katedře politologie na Makerere University v Ugandě, kde učil několik let, než byl nucen ze země uprchnout. Diktátor Idi Amin mu údajně nabídl pozici vrchního poradce v zahraničních otázkách a doufal, že si z něho vychová svého vlastního Henryho Kissingera. Jako by samotné odmítnutí nebylo dostatečnou urážkou, začal Mazrui prezidenta veřejně kritizovat za jeho despotismus. To samozřejmě znamenalo konec dobrých vztahů mezi oběma muži. Bylo jasné, kdo z nich je silnější.  Ali Mazrui musel z Ugandy uprchnout, a když mu odmítly poskytnout útočiště keňské univerzity, vydal se do Spojených států.

Život a dílo Aliho Mazruiho bezpochyby nejlépe vystihují pojmy debata a kontroverze. Kontroverzním bylo například jeho nařčení Henryho Gatese juniora, autora dokumentárního filmu „Divy afrického světa“[1]’ z černého orientalismu. Jedná se o koncept, který Ali Mazrui vyvinul jako označení kulturní povýšenosti, paternalistické majetnickosti a skryté selektivnosti ve vztahu k Africe a Afričanům. Aliho Mazruie pobouřily narážky na údajné spolupodílení se Afričanů na obchodu s otroky. Jako by Henry Gates poskytoval Západu munici a spolu s ní i ospravedlnění západního postoje vůči Afričanům. Mazruiovu kritiku s nelibostí zaznamenal i Wole Soyinka, africký laureát Nobelovy ceny, který byl zároveň Gatesovým mentorem. Soyinka Aliho Mazruie odsuzoval jako odrodilce, a další vývoj jejich sporu stále citelně a hmatatelně poukazuje na rozporné názory na Afriku mezi Afričany samými doma i v diaspoře, africké vzdělance nevyjímaje. Jak poukázali někteří komentátoři, jestliže má akademické bádání za cíl podněcovat debatu, pak sama záliba v kontroverzi z Mazruie učinila vynikajícího akademika a myslitele.

Postarší intelektuál keňského původu nevynechal jedinou příležitost k pranýřování krize vládnoucích autorit v rodné Africe. Kromě Idiho Amina si bral na paškál i jeho předchůdce Miltona Oboteho či keňského prezidenta Arapa Moie a nešetřil ani vyzdvihovaného tanzanského prezidenta Julia Nyerereho, blahé paměti. Neváhal stavět na odiv svůj pan-africký věhlas, na nějž byl bezmezně pyšný.  Například se nikdy neobjevoval na veřejnosti bez svého poznávacího znamení, šály z proslulé ghanské národní tkaniny kente. V jednom ze svých četných děl, knize Towards a Pax Africana („Vstříc africkému míru“), podněcuje Ali Mazrui Afričany k tomu, aby byli sami sobě policisty na cestě za silnějším vědomím vlastní identity a důstojnosti. Během svého působení na Makerere University odhodlaně prosazuje africké myslitele s cílem vytvořit silnou lokální akademickou obec jako protiváhu převládající tendence vycházet ze západních pramenů.

Když o mnoho let předtím sám studoval na Manchester University ve Spojeném království, vyneslo mu politické uvědomění zvolení předsedou Asociace afrických studentů. Jeho vztah k Africe byl tak vášnivý, že se jindy klidný, rozvážný akademik naprosto přestal ovládat, když jej o několik let později historik a aktivista Walter Rodney obvinil z kolaborace s kolonizátorem afrického kontinentu.  Mazrui se cítil hluboce dotčen a silně se proti nařčení ohradil. V té době byl Ali Mazrui nahlížen jako západní liberál, který kdysi označil ghanského protikoloniálního vůdce a prezidenta Kwameho Nkrumaha za „leninského cara“.  Jak srůstal s akademickým prostředím, nadchl se Mazrui pro Nkrumahovu vizi Africké univerzity, a později, po atentátu na Waltera Rodneye, se díky své morální kampani usilující o „vzkříšení“ Rodneyova ducha studiem jeho díla stal prvním nositelem čestného profesorského titulu Walter Rodney Distinguished Professor na University of Guyana.

V době své smrti stál Ali Mazrui bezpochyby na nejvyšším vrcholu akademického světa, ať už za něj považujeme Kilimandžáro, nebo Mount Everest. Vyučoval na mnoha univerzitách v Africe i mimo ni, přednášel po celém světě, vedl disputace s kolegy akademiky i s hlavami států a na kontě měl stovky článků a desítky knih. Tvorba tohoto vzdělance byla natolik plodná a sofistikovaná, že ani ti, kteří s jeho názory nesouhlasili, mu nemohli upřít pronikavý důvtip. Svědčí o tom i fakt, že ho jako „živoucí legendu“ četné africké organizace dvakrát nominovaly na cenu “Living Legend Award” a Lincoln University ho zvolila „Ikonou 20. století”. V zahraničí mu bylo uděleno mnoho čestných titulů.  Jeho schopnost sdílet myšlenky a ovlivňovat akademické dění i mimo svůj obor neunikla ani přednímu americkému časopisu Foreign Policy, který Mazruiho zařadil mezi sto největších veřejně činných intelektuálů na světě.

Netřeba zdůrazňovat, že africký stařešina, který byl natolik nenáročný, že se nikdy nenaučil řídit, plně splatil svůj dluh vůči vědění a Africe, a jakkoli citelně bude intelektuální společenství postrádat jeho nekonvenční postřehy, nadešel čas, aby se odebral ke svým slavným předkům. Šťastnou cestu, Ali Mazrui, ať tě matka země přijme s otevřenou náručí. Odpočívej v pokoji!

Autor je mezinárodní mluvčí organizace Humanitas Afrika

[1] The Africans: A Triple Heritage

[1] Wonders of the African World

Nejbližší akce AIC
Momentálně se žádné akce nechystají.
Kniha měsíce

Xoliswa Ndoyiya: Ukutya Kwasekhaya

Xoliswa Ndoyiya: Ukutya KwasekhayaTastes from Nelson Mandela’s kitchen

Kniha s oblíbenými recepty osobního kuchaře Nelsona Mandely představuje pokrmy, které byly servírovány politikům, celebritám a dalším osobnostem, jež Mandela hostil během posledních 20 let. Např. dršťkovou polévku, farmářské kuře, krevety na kari a řadu dalších delikates. Chutné, výživné a zdravé čtení!Více

Nové tituly

Nové tituly ve fondu knihovny, prosinec 2016

Knihovna

Naše knihovna opatřila v tomto roce celou řadu zajímavých knižních titulů. Zde přinášíme přehled těch, které jsme obdrželi na konci roku.

  • Blood Brothers: The Fatal Friendship Between Muhammad Ali and Malcolm X by Randy Roberts and Johnny Smith
  • Fashion Cities Africa by Hannah Azieb Pool
  • Frantz Fanon: Toward a Revolutionary Humanismby Christopher Lee
  • Americanah by Chimamanda Ngozi Adichie
  • Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity and Poverty by Robinson, James A., Acemoglu, Daron
  • Shakespeare in Swahililand: Adventures With the Ever-Living Poet by Edward Wilson-Lee
  • A History of Modern Africa: 1800 to the Present by Richard J. Reid
  • Authentically African: Arts and the Transnational Politics of Congolese Culture by Sarah Van Beurden
  • Children in Slavery through the Ages by by Gwyn CampbellSuzanne MiersJoseph C. Miller
  • Global Health in Africa: Historical Perspectives on Disease Control by Tamara Giles-Vernick
  • Rumba on the River: A History of the Popular Music of the Two Congos by Gary  Stewart
  • Women and Slavery, Vol. 1: Africa, the Indian Ocean World, and the Medieval North Atlantic by Gwyn Campbell
  • Women and Slavery, Vol. 2: The Modern Atlantic by Gwyn Campbell
  • Cahier d'un Retour Au Pays Natal by Aimé Cesaire
  • Healing Traditions: African Medicine, Cultural Exchange and Competition in South Africa, 1820-1948 by Karen Elizabeth  Flint
  • Global Education Policy and International Development: New Agendas, Issues and Policies by Antoni Verger
  • Black Skin, White Coats: Nigerian Psychiatrists, Decolonization, and the Globalization of Psychiatry by Matthew M. Heaton
   

Africké informační centrum

Ječná 2, 120 00 Praha 2

Otevírací doba

Úterý, Čtvrtek: 14 – 18

Humanitas Afrika, občanské sdružení

Podporují nás:

Hl. m. Praha Česká rozvojová agentura

Fair Trade Logo

AIC je prodejním místem
produktů fairtrade

Naši partneři:

  • Afro.cz