Afrika slaví 50 let nezávislosti

“Raději si budeme vládnout sami, i když to bude znamenat jistá rizika, než abychom žili v tichosti jako poddaní.” Dr Kwame Nkrumah, zakladatel a první prezident Ghany.“

V Africe letos vládne slavnostní nálada a občanské sdružení Humanitas Afrika by se chtělo s Vámi – našimi přáteli a podporovateli podělit o tuto radost prostřednictvím několika úvah nad touto velkou událostí.

Mnoho historiků bez váhání prohlásilo rok 1960 rokem africké nezávislosti a mají k tomu pádný důvod. V tomto roce dosáhl rekordní počet afrických zemí nezávislosti. Mezi země, které si našly své místo ve společenství svobodných národů, patří Čad, Benin, Nigerie, Pobřeží Slonoviny, Madagaskar, Středoafrická republika, Mali, Niger, Senegal, Burkina Faso, Mauritánie, Togo, Demokratická republika Kongo, Somálsko, Konžská republika, Gabon a Kamerun. Právě toto zlaté jubileum přitahuje v Africe velkou pozornost.

Před rokem 1960 získalo nezávislost pouhých osm afrických zemí: pět z nich se nachází v severní Africe a pouze tři v subsaharské Africe. Jednou z nich byla i Ghana, pokud nebere v potaz Libérii; Ghana je známá nejen jako první země v subsaharské Africe, která získala nezávislost, ale také tím, že přispěla k radikalizaci boje za osvobození celého kontinentu. Dr. Kwame Nkrumah, který dovedl Ghanu k nezávislosti, velmi dobře vystihl toto kolektivní hnutí, když prohlásil, že “nezávislost Ghany nemá smysl, pokud nebude spojena s úplným osvobozením afrického kontinentu.”

Brzy po té, v dubnu 1958, Dr Nkrumah zorganizoval první Konferenci nezávislých afrických států na africké půdě. Tato konference byla významná tím, že ukázala “kolektivní odpor Afričanů ke koloniálnímu systému a imperialismu, které lidem přinesli tolik utrpení a stala se také vyjádřením kolektivní vůle zbavit se kolonialismu natrvalo” thetalkingdrum.com Ve stejném roce, krátce po konferenci v Akkře, se Guinea vzepřela de Gaullovi a následovala Ghanu na cestě k nezávislosti. V roce 1960 ji následovalo sedmnáct dalších zemí. Jen samotný počet zemí, které dosáhly nezávislosti v tak krátkém období, znamenal fenomenální úspěch.

Kolonialismus a boj za nezávislost jsou zkušenosti, které v mnoha ohledech sdílí více afrických zemí. Kolonizátoři se chovali v podstatě všude stejně. Hnáni chamtivostí si podrobovali domorodce s podobnou brutalitou. Během tohoto procesu byl Afričan vnímán a zobrazován jako méněcenný člověk, který není hoden lidské důstojnosti. Dopad zabrání afrických zemí kolonizátory, jejich vliv na africkou populaci a dlouhodobé psychologické trauma s tím spojené se prakticky téměř neliší, ať už byl kolonizátor Francouz, Angličan, Belgičan, Portugalec nebo Búr.

Je však opravdu čas na oslavy na kontinentě, který i po 50 letech stále sužuje hlad, špatná infrastruktura, korupce, negramotnost, nízká průměrná délka života, slabé instituce a nedostatečná zdravotní péče? Co bychom měli slavit, když naše státy nemohou připravit národní rozpočet bez mezinárodní pomoci, když nemůžeme zpracovávat ani oceňovat produkty, které pochází z našich zemí, z našich přírodních zdrojů? Toto jsou věci, které se možná zdají nadnesené či poplatné stereotypnímu vnímání Afriky. Jsou však součástí reality, se kterou se můžeme v různém měřítku setkat po celém kontinentu a vytváří nelichotivý obraz Afriky, která se ocitla v úzkých snad ve všem, kromě národních hymen a vlajek.

I přesto však máme důvod k oslavám. Slavíme novou Afriku “po 500 letech nejhoršího utrpení, které lidstvo zná; po jejím znásilnění a následném obchodu s otroky” thetalkingdrum.com. Oslavujeme to, že jsme Afričané - naši identitu. Oslavujeme naše dědictví, naše místo na zemi, které jsme si silou vydobyli zpět po té, co bylo uzurpováno a znesvěceno. Oslavujeme snahy znovu vybudovat naši kulturu, neboť nemůžeme být národem, který se sžije s kulturou, která mu byla vnucena a která je mu cizí. Oslavujeme mír a stabilitu - některé z oněch sedmnácti afrických států jich dosáhly. Oslavujeme výzvy demokracie a dobrého vládnutí v ostatních zemích.

Oslavuje i přesto, že jsme si vědomi, že jsme se ještě nevymanili z koloniálních přežitků, které nás mentálně zotročují a z ekonomického zřízení, které po Africe chce záměrně neustále šlapat. Slavíme a zároveň si klademe tyto těžké otázky a snažíme se na ně najít odpovědi. Slavíme, protože je to správné a když už nic jiného, slavíme, protože „raději si budeme vládnout sami, i když to bude znamenat jistá rizika, než abychom žili v tichosti jako poddaní.”