Afričtí lékaři a zdravotní sestry mohou nyní klidně spát
African Update – 07/09/10
Africké a další chudé země poprvé v historii vyjednaly spravedlivější globální kodex, který stanovuje pravidla pro nábor lékařů a zdravotních sester pocházejících z těchto zemí. Členka vyjednávajícího týmu, zimbabwská lékařka Dr. Lenias Hwenda, v aktuálním čísle časopisu New African popisuje význam tohoto kodexu.
Členské státy Světové zdravotnické organizace (WHO) v květnu tohoto roku přijaly globální kodex praxe při mezinárodním náboru zdravotnického personálu (Global Code of Practice on the International Recruitment of Health Personnel). Důležitou roli při dosažení konsensu při vyjednávání tzv. „globálního kodexu“ sehrála africká skupina, jejíž členy byli odborníci z JAR, Zimbabwe, Botswany a Keni. Tento kodex reaguje na celosvětový nedostatek zdravotnického personálu a navrhuje strategie pro zvyšování počtu kvalifikovaných zdravotnických pracovníků, mezinárodní spolupráci na poli jejich vzdělávání a následném „udržení“ v zemi původu s cílem zajistit uspokojení potřeb obyvatel v oblasti základní zdravotní péče. Dalším přínosem je boj s diskriminací zdravotnického personálu pocházejícího z chudých zemí v destinačních zemích a v neposlední řadě zlepšení mechanismů pro monitorování nepoměru v počtu zdravotnického personálu na počet obyvatel po celém světě.
Přestože se jedná o dobrovolný legislativní nástroj, obsahuje závazná ustanovení, která umožňují monitorování snah jednotlivých států, které mají vést ke sladění jejich vládní politiky s ustanoveními globálního kodexu. Diskuse, které podnítily jednání o globálním kodexu, začaly po té, co se přišlo na to, že migrace zdravotnického personálu zhoršuje nedostatek zdravotnického personálu v chudých zemích, a tak podkopává funkčnost místního zdravotnictví. Podle zdroje z ghanského ministersva zdravotnictví v roce 2008 emigrovalo 95% lékařů - absolventů státem dotovaných lékařských fakult. Tento problém je typický pro mnoho afrických zemí. Cílem globálního kodexu je zmírnit dopad migrace zdravotnického personálu a posílit tak systémy zdravotníctví fungující především na úrovni základní zdravotní péče.
Podle doktorky Hwenda je příčinou hromadného odchodu zdravotnického personálu z chudých zemí poptávka v zemích s vysokými příjmy obyvatel, které se musí vyrovnávat s problémem stárnutí populace a s ním spojenou zvýšenou poptávkou po zdravotním personálu. Například Kanada měla v roce 2002 v porovnání s ostatními rozvinutými zeměmi nejméně všeobecných lékařů. Do pěti let by počet obyvatel Kanady ve věku nad 65 let měl přesáhnout počet dětí do 15 let. Na tento trend země s podobným problémem jako Kanada reagovaly aktivním náborem lékařů z chudých zemí. Nedostatek zdravotnického personálu v Kanadě se ještě zhoršuje vzhledem k nedostatečnému financování jejich vzdělávání a neschopností tamní vlády zavést koplexní politiku v této oblasti.
„Důvodem podfinancovávání vzdělávání zdravotnického personálu v bohatých zemích jsou úsporná opatření. Stát v tomto případě ušetří náklady pokud vzdělá jen část potřebného počtu lékařů a zbytek doplní náborem lékařů z chudých zemí. Ti jsou navíc většinou placeni méně než místní lékaři a nemají nárok na odměny a výhody, které dostávájí jejich místní kolegové.“ Aktivní nábor zdravotnického personálu z chudých zemí do zemí jako je Kanada je podle doktorky Hwendy obrovský problémem, protože vytváří situaci, ve které chudé země takto subvencují fungování zdravotnictví v bohatých zemích a poskytování zdravotní péče tamních obyvatel. V mnoha afrických zemích, ve kterých je počet zdravotnického personálu menší než je minimum požadované WHO, lidé denně zbytečně umírají následkem onemocnění, která lze běžně léčit.
Více o jednáních, které vedly k přijetí Globálního kodexu, najdete v aktuálním čísle časopisu New African, který je k dispozici v knihovně Afrického informačního centra.
