Rwanda a ostatní miláčci pomoci
African Update – 04/11/10
Rozdíl mezi malou Rwandou a zbytkem Afriky je okamžitě jasný i tomu nejlhostejnějšímu návštěvníkovi. Vyhozené plastové lahve a tašky, které znečišťují téměř všechny ostatní země na kontinentu nejsou nikde vidět: vláda je zakázala.
Asfaltové silnice jsou většinou v dobrém stavu, nejvyšší povolená rychlost je skutečně vynucována pohotovou dopravní policií, která vám spíše dá ze zákona vyplívající pokutu než že bude vymáhat úplatek. Transparency International, antikorupční pozorovatel, hodnotí Rwandu jako nejspravedlivější zemi v Africe. Světová Banka tvrdí, že jde o nejrychleji se zlepšující místo pro obchod. Hotely v hlavním městě Kigali přetékají Zápaďáky, kteří přijíždějí na konference. Paul Kagame, prezident, který na to vše dohlíží, je miláčkem pomáhajícího světa. Západní vlády a prominentní náboženští vůdcové ho chválí jako příklad muže, v kterého můžete vložit důvěru - a peníze.
Vezmeme-li v potaz, že Rwanda byla před 16 lety svědkem jednoho z nejvíc šokujících vln barbarství v historii, kdy 800 000 lidí bylo zavražděno během třech měsíců, ona výkonnost je mimořádná. V rámci rozvoje jde hodně věcí obdivuhodně dobře. Avšak v politice je mnoho věcí depresivních. Pan Kagame se stal bezohlednějším a více autoritářským. Na začátku voleb 9. srpna trpěla opozice enormně. Kde by tedy měla ležet ona rovnováha mezi rozvojem a svobodou? Může být demokracie odhozena v rámci boje proti chudobě? A co by měli dělat „outsajdři“, aby opět onu rovnováhu dali do pořádku?
Toto dilema se nevztahuje pouze k Rwandě. Západ dlouho hledal vůdce, jako pan Kagame, na které je spoleh, že správně utratí peníze poskytnuté na pomoc. Etiopijský Meles Zenawi, ugandský Yoweri Museveni a dokonce, po nějaký čas, nigerijský Olesung Obasanjo byli vyvoleni pro preferovanou léčbu. Jejich země byli poctěny pomocnou hotovostí, odpuštěním dluhů a politickou podporou. Západní selektivní velkorysost byla urychlena mnoha motivy: pocitem viny za koloniální minulost; opravdovým altruismem; a domácím zájmem, který umožňoval levicovým stranám vystavit svůj morální kredit v zahraničí, aby doma odmítaly uznat triumf kapitalismu.
Zdroj: The Economist
