Ali Mazrui odchází ke svým předkům

I poté, co byl 20. října 2014 uložen k věčnému spánku, však Ali Mazrui zůstává symbolem snahy pochopit za pomoci analýzy kulturního vývoje Afričanů historický kontext africké kulturní diversity i vlivy muslimského východu a křesťanského západu. Stejně jako většina myslitelů vytříbeného intelektu se nevyhýbal kontroverzi a snadno rozpoutával živé debaty v akademické sféře i mezi ostatní inteligencí. Jakkoli se na něho díky jeho převratnému dokumentu s názvem “Afričané: Trojí dědictví”[1] prakticky přes noc stočila pozornost celého světa, u afrikanistů i studentů kateder afrikanistiky vyvolalo jeho dílo bouřlivé emoce.

Ali Mazrui vycházel z premisy, že Afrika, jak ji známe dnes, je produktem lokálních, západních a islámských vlivů. Jako africký muslim, který získal vzdělání na Západě, představoval sám Mazrui typické ztělesnění teorie trojího dědictví, kterou zastával. Ne že by s ním mnozí afričtí kritici nesouhlasili. Podle některých byl význam jeho teorie klíčový, protože dokazuje komplikovanost africké identity. Oleje do ohně přiléval spíš význam, jaký jednotlivým vlivům Mazrui ve svém díle přikládal, nebo jaký v něm spatřovali jiní. Byli tací, podle nichž Mazrui neobjektivně či dokonce zcela záměrně bagatelizoval úlohu a dosah afrického dědictví, zejména zpochybňováním existence specifického afrického modelu chování. Tito kritici považovali dokonce jeho uznání západního vlivu za polovičaté, samoúčelné a nedostatečné. Docházeli zpravidla k závěru, že Ali Mazrui nespravedlivě vyzdvihuje islám, protože je sám praktikujícím muslimem. Vzhledem k tomu, že Mazrui se nikdy netajil svým upřímným přáním po pevnějších svazcích mezi Afrikou a islámským světem, utvářely se obě domněnky velmi snadno a navzdory veškerým jeho snahám se vyvracely naopak velice obtížně.

Napříč Spojenými státy bylo totéž dílo kritizováno z různých důvodů. Někteří jej odsuzovali za protizápadní propagandu, jiní Mazruiho obviňovali z prosazování práva Afričanů obstarávat si a vlastnit jaderné zbraně. Američané se cítili dokumentem nezvykle dotčeni, avšak jestli doufali, že se autor bude kát, nedočkali se. Ali Mazrui naopak přiznal, že by “černé Africe přál bombu, kterou by dokázala zastrašit systém jako celek”. Na základě jeho oslavování tehdejšího libyjského vůdce Muammara Kadáfího jako člověka, který by z Arabů dokázal udělat mocné aktéry celosvětového dění, jej mnozí pranýřovali jako bezskrupulózního islámského apologetu a navíc antisemitu. Kuriózně přitom působí skutečnost, že se Mazrui krátce předtím rozhodl vyškrtnout z původního textu větu popisující Karla Marxe jako “posledního z velkých židovských proroků“, aby se vyhnul nařčení z antisemitismu.

Ali Mazrui nebyl z těch, kteří zradí své přesvědčení v okamžiku, kdy stojí tváří v tvář přesile, a nebál se klást kontroverzní otázky. Muslimský vzdělanec, jehož tvorba je často označována za propagandu islámu, velebil své náboženství a vyzdvihoval jeho hodnoty slovem i písmem. Například neshledával žádný rozpor mezi demokracií a právem šaría. Muslimskou společnost považoval za ekumeničtější a humánnější, než jak ji vidí Západ, a zastával názor, jakkoli sporný se nám může zdát, že státy, v nichž vládne islám, zaručují lepší kvalitu života než liberálně demokratické země.

Jako africkému učenci ležel Mazruiovi na srdci životní boj jeho lidu, který s oblibou nazýval „lidé předvčerejška a pozítřka“. I on proto strávil, jako mnozí jiní jeho zaměření, většinu života v exilu. Poté, co roku 1966 získal doktorát na Oxford University, přijal profesuru na katedře politologie na Makerere University v Ugandě, kde učil několik let, než byl nucen ze země uprchnout. Diktátor Idi Amin mu údajně nabídl pozici vrchního poradce v zahraničních otázkách a doufal, že si z něho vychová svého vlastního Henryho Kissingera. Jako by samotné odmítnutí nebylo dostatečnou urážkou, začal Mazrui prezidenta veřejně kritizovat za jeho despotismus. To samozřejmě znamenalo konec dobrých vztahů mezi oběma muži. Bylo jasné, kdo z nich je silnější.  Ali Mazrui musel z Ugandy uprchnout, a když mu odmítly poskytnout útočiště keňské univerzity, vydal se do Spojených států.

Život a dílo Aliho Mazruiho bezpochyby nejlépe vystihují pojmy debata a kontroverze. Kontroverzním bylo například jeho nařčení Henryho Gatese juniora, autora dokumentárního filmu „Divy afrického světa“[1]’ z černého orientalismu. Jedná se o koncept, který Ali Mazrui vyvinul jako označení kulturní povýšenosti, paternalistické majetnickosti a skryté selektivnosti ve vztahu k Africe a Afričanům. Aliho Mazruie pobouřily narážky na údajné spolupodílení se Afričanů na obchodu s otroky. Jako by Henry Gates poskytoval Západu munici a spolu s ní i ospravedlnění západního postoje vůči Afričanům. Mazruiovu kritiku s nelibostí zaznamenal i Wole Soyinka, africký laureát Nobelovy ceny, který byl zároveň Gatesovým mentorem. Soyinka Aliho Mazruie odsuzoval jako odrodilce, a další vývoj jejich sporu stále citelně a hmatatelně poukazuje na rozporné názory na Afriku mezi Afričany samými doma i v diaspoře, africké vzdělance nevyjímaje. Jak poukázali někteří komentátoři, jestliže má akademické bádání za cíl podněcovat debatu, pak sama záliba v kontroverzi z Mazruie učinila vynikajícího akademika a myslitele.

Postarší intelektuál keňského původu nevynechal jedinou příležitost k pranýřování krize vládnoucích autorit v rodné Africe. Kromě Idiho Amina si bral na paškál i jeho předchůdce Miltona Oboteho či keňského prezidenta Arapa Moie a nešetřil ani vyzdvihovaného tanzanského prezidenta Julia Nyerereho, blahé paměti. Neváhal stavět na odiv svůj pan-africký věhlas, na nějž byl bezmezně pyšný.  Například se nikdy neobjevoval na veřejnosti bez svého poznávacího znamení, šály z proslulé ghanské národní tkaniny kente. V jednom ze svých četných děl, knize Towards a Pax Africana („Vstříc africkému míru“), podněcuje Ali Mazrui Afričany k tomu, aby byli sami sobě policisty na cestě za silnějším vědomím vlastní identity a důstojnosti. Během svého působení na Makerere University odhodlaně prosazuje africké myslitele s cílem vytvořit silnou lokální akademickou obec jako protiváhu převládající tendence vycházet ze západních pramenů.

Když o mnoho let předtím sám studoval na Manchester University ve Spojeném království, vyneslo mu politické uvědomění zvolení předsedou Asociace afrických studentů. Jeho vztah k Africe byl tak vášnivý, že se jindy klidný, rozvážný akademik naprosto přestal ovládat, když jej o několik let později historik a aktivista Walter Rodney obvinil z kolaborace s kolonizátorem afrického kontinentu.  Mazrui se cítil hluboce dotčen a silně se proti nařčení ohradil. V té době byl Ali Mazrui nahlížen jako západní liberál, který kdysi označil ghanského protikoloniálního vůdce a prezidenta Kwameho Nkrumaha za „leninského cara“.  Jak srůstal s akademickým prostředím, nadchl se Mazrui pro Nkrumahovu vizi Africké univerzity, a později, po atentátu na Waltera Rodneye, se díky své morální kampani usilující o „vzkříšení“ Rodneyova ducha studiem jeho díla stal prvním nositelem čestného profesorského titulu Walter Rodney Distinguished Professor na University of Guyana.

V době své smrti stál Ali Mazrui bezpochyby na nejvyšším vrcholu akademického světa, ať už za něj považujeme Kilimandžáro, nebo Mount Everest. Vyučoval na mnoha univerzitách v Africe i mimo ni, přednášel po celém světě, vedl disputace s kolegy akademiky i s hlavami států a na kontě měl stovky článků a desítky knih. Tvorba tohoto vzdělance byla natolik plodná a sofistikovaná, že ani ti, kteří s jeho názory nesouhlasili, mu nemohli upřít pronikavý důvtip. Svědčí o tom i fakt, že ho jako „živoucí legendu“ četné africké organizace dvakrát nominovaly na cenu “Living Legend Award” a Lincoln University ho zvolila „Ikonou 20. století”. V zahraničí mu bylo uděleno mnoho čestných titulů.  Jeho schopnost sdílet myšlenky a ovlivňovat akademické dění i mimo svůj obor neunikla ani přednímu americkému časopisu Foreign Policy, který Mazruiho zařadil mezi sto největších veřejně činných intelektuálů na světě.

Netřeba zdůrazňovat, že africký stařešina, který byl natolik nenáročný, že se nikdy nenaučil řídit, plně splatil svůj dluh vůči vědění a Africe, a jakkoli citelně bude intelektuální společenství postrádat jeho nekonvenční postřehy, nadešel čas, aby se odebral ke svým slavným předkům. Šťastnou cestu, Ali Mazrui, ať tě matka země přijme s otevřenou náručí. Odpočívej v pokoji!

Autor je mezinárodní mluvčí organizace Humanitas Afrika

[1] The Africans: A Triple Heritage

[1] Wonders of the African World