Boxer Muhammad Ali odchází ke svým předkům

Narodil se jako Cassius Marcellus Clay Jr. v lednu 1942. Boxování bylo to, co katapultovalo tohoto Louisvilleského rodáka do pozice kultovní hvězdy. Když mu bylo 12 let, někdo na místním trhu ukradl jeho kolo, které dostal od rodičů k narozeninám. Cassius byl tak rozzuřen, že přísahal, že se se zlodějem krutě vypořádá. Policejní úředník, který s ním sepisoval zprávu o krádeži, si okamžitě všimnul talentu mladého muže. Tento policista byl navíc i boxerským instruktorem. Radil mu a dokonce ho povzbuzoval, aby se nejdříve naučil bojovat, než začne mluvit o tom, že naloží se zlodějem po svém. Osud tomu chtěl, že se tento policejní úředník stal prvním trenérem první skutečné legendy a globální ikony v historii boxu.

Získáním jednoho amatérského titulu za druhým se Cassius Clay  vyšplhal až na hrdinu letních olympijských her v Římě v roce 1960, kde získal zlatou medaili v lehké váze. Stalo se tak v jeho osmnácti letech a šest let po incidentu s jeho ukradeným kolem. Mladý hrdina se nikdy neohlížel zpět. Během několika týdnů po olympijském vítězství přešel mezi profesionály a debutoval bojem s třicetiletým Tunneyem Hunsakerem ve Spojených státech. Hunsaker byl také policejním úředníkem. Cassius jej však porazil a zanechal jej se zakrvaveným a potlučeným obličejem. O čtyři roky později Cassius zvedl nad hlavu světový titul v těžké váze, po té co rozdrtil úřadujícího mistra Charlese „Sonny“ Listona, který byl sotva schopen opustit svůj roh, když bylo zahájeno sedmé kolo.

Boxerský svět byl tímto vítězstvím ohromen. V tomto duelu nikdo nedával Cassiovi žádnou šanci. Když se druhý den ráno stal s Cassia Claye Muhammad Ali, bylo to jako následný otřes po zemětřesení. Oznámil své obrácení na islám, přidal se k Islámskému národu (Nation of Islam) a vzdal se jména Cassius Clay jako „jména otroka“. Konverze na islám nebyla běžnou věcí v této době v Americe. Chtělo to odvahu a odvahy se chopil. Byl nyní Muhammad Ali a trval na tom, aby jej všichni takto oslovovali. Jako by četl z tváří převážně křesťanských bílých novinářů na tiskové konferenci úděs, zdůraznil, že „Nemusím být tím, čím chcete, abych byl. Jsem svobodný být tím, kým chci být já.“

Velmi brzy byl dostižen separatistickou rétorikou Islámského národa, právě tak jako byl dostižen nevraživosti mezi Malcolmem X a Elijah Muhammadem, vůdcem Islámského národa. V průběhu let a v návaznosti na atentáty na Malcolma X v roce 1965 a Elijaha Muhammada o deset let později, Ali konvertoval k sunnitskému islámu, a následně k sufismu. Jak dozrál věkem i vírou, jeho spiritualita přerostla mimo náboženství a sekty. Poskytoval pomoc všem věřícím i nevěřícím. Proslul výrokem „Řeky, rybníky, jezera a vodní toky - všechny mají různá jména, ale všechny obsahují vodu. Stejně jako náboženství – všechna obsahují pravdu. "

Ali nejen že žil svůj čas, ale on jej utvářel skrze odvahu a sílu vůle. V roce 1967 učinil politické prohlášení, když odmítnul narukovat do armády a zúčastnit se války ve Vietnamu. Bylo pro něj pokrytecké odejít do armády a bojovat proti lidem tisíce mil daleko, vůči nimž neměl žádnou zášť, když doma jeho vlastní lidé trpí segregací a ponížením ze strany bílé Ameriky. Nezanechalo na něm hlubší stopy, když mu v restauraci v jeho rodném městě odmítli poskytnout služby, protože byl černý. Je neuvěřitelné, že to bylo brzy poté, co vyhrál zlatou olympijskou medaili a měl se stát americkým hrdinou. Pro odmítnutí služby v armádě mu byl odebrán titul v těžké váze a v jeho vrcholných letech mu byla odebrána boxerská licence.

Do roku 1971, kdy byla jeho suspenzace zrušena, Ali přišel o sport, který tak moc miloval, a který mu poskytl platformu pro většinu ostatních věcí. Na rozdíl od mnoha z nás nezdolný duch v něm nikdy neubýval a nikdy nebyl odrazen. Poté, co mu bylo pozastavení boxerské licence zrušeno, vrátil se silný a vyhrál další dva tituly v těžké váze. V roce 1975 v zápase pojmenovaném jako „Nervák v Manille“ (Thrilla in Manila) Ali knokautoval Joe Fraziera. Tento zápas bývá hodnocen jako jeden z nejlepších zápasů v historii boxu nebo také jako zápas století. Ali se zapsal do historie tím, že jako prvnímu člověku v historii se podařilo vyhrát titul těžké váhy třikrát po sobě.

Vyhrál jej již podruhé v předešlém roce, kdy knokautoval George Foremana v osmém kole v zápase, který je znám jako „Rachot v džungli“ (Rumble in the Jungle). Do té doby byl Foreman neporažený a úřadující světový šampion v těžké váze. Zápas se konal v Kinshase, hlavním městě bývalého Zairu (nynější Demokratické republiky Kongo). Byl to první zápas svého druhu konaný na africkém kontinentu. Šedesát tisíc diváků na stadionu a miliony dalších na celém kontinentu skandovalo Alimu s velkou láskou a absolutní obdivem.

Ali požíval v Africe skutečnou popularitu a fanatickou podporu pro svou troufalou identifikaci s kontinentem a bojem proti příčinám velmi negativních postojů Západu k Africe a černým lidem. Již od roku 1964 projevoval náklonost tomuto kontinentu, když oznámil, že chce „vidět Afriku a setkat se se svými bratry a sestrami.“ V tomto roce navštívil Ghanu, Nigérii a Egypt. Davy lidí, které jej vítali, byly nadšeny pro jeho touhu po lepším světě. V Ghaně konstruktivně prohlásil: „Jsem rád, že mohu říct lidem {Američanům}, že je v Africe k vidění mnohem více než jen lvi a sloni. Nikdy nám nikdo neřekl o nádherných květinách, velkolepých hotelích, nádherných domech, plážích, velkých nemocnicích, školách a univerzitách.“ Vyčníval jako lídr, šampión a maják.

Ali se narodil jako Američan, ale zůstal Afričanem zapáleným pro rasovou hrdost a spravedlnost. Ve skutečnosti byl prvním Afro-Američanem, který jako první použil tento pojem. Tento muž byl ale mnohem více než Afro-Američan, měl jedno z největších IQ a většina lidí na celém světě se s ním setkala, aniž by se s ním potkali osobně. Jeho schopnost sestoupit z piedestalu osobního úspěchu nebo vrcholů veřejného obdivu a věnovat se obyčejným věcem a dotknout se životů normálních lidí je nedostižná. Přinášel radost a štěstí mnohým v ringu a motivoval mnohé mimo ring. Jak uvedl jeden jeho životopisec, Ali „ vyzařoval takové neuvěřitelné množství tepla, že se zdálo, že láska, kterou generoval, by mohla udržet celou planetu.

Ze všech jeho bojů byl ten s Parkinsonovou nemocí, ve kterém byl Ali nejvíce vytrvalý a nejodvážnější. Poté, co u něj byla tato nemoc v roce 1984 diagnostikována v jeho 42 letech, stal se ihned nejznámějším pacientem s tímto onemocněním. Lidé, kteří touto nemocí také trpěli, v něm našli okamžitého mistra a on nezklamal. S grácií hrdiny, který neměří život vůči tomu nejhoršímu, si Ali nikdy nenaříkal. Místo toho uvítal výzvu a využil svou slávu pro dobrou věc v oblasti filantropie a podpory. Skrze svou nadaci, Muhammad Ali Parkinson Center, pomohl získat více než 100 milionů dolarů na výzkum a podporu pacientů a jejich příbuzných. V roce 1996, když zapaloval olympijský oheň s rukama viditelně třesoucími se, jeho veřejný postoj k nemoci byl jak signálem, tak i hnací silou. Ali zůstal v boji s Parkinsonovou nemocí odvážný, až nakonec Parkinsonova nemoc nad jeho tělem i dechem zvítězila, nikoliv však jeho životem a duší.

Když průvod při jeho pohřbu 10. června 2016 projížděl ulicemi Louisville, celé město vyjadřovalo respekt, a učinil tak i zbytek Ameriky a celý svět. Všichni sjednoceni v žalu a lásce pro toho, „kdo se stal šampiónem svých lidí“ a „pokusil se sjednotit celé lidstvo skrze víru a lásku.“ Zaškatulkovat takovouto multidimenzionální osobu pouze do bubliny boxerské legendy by bylo poškozením jeho paměti, obchodní značky a jeho odkazu. Jak to šikovně shrnul jeden komentátor, boj Aliho nebyl nikdy proti ničemu, byl vždy za … důstojnost všech lidských bytostí bez ohledu na onemocnění, barvu, věk, zdravotního postižení, rasu a vyznání.“ Svými vlastními slovy chtěl, aby zůstal v paměti jako člověk, „který se nikdy nedíval shora na ty, co k němu vzhlíželi zdola“ a ten, „který stál za svým přesvědčením.“

Možná asi nebudeme nikdy schopni úderem pěstí knokautovat své oponenty, jak mohl Ali, ale musíme být Alim, chceme-li projektovat nebo zvěčnit naši lásku k tomu největšímu všech dob. Abychom mohli být Alim, musíme mít odvahu být hlasem pro němé, odvahu postavit se za své svědomí a protestovat proti tomu, co budí námitky, odvahu přijmout nepřízeň osudu, a přesměrovat ji ve službu pro lidstvo, odvahu pěstovat naše přesvědčení a změnit, když bude změna léčit a mosty rozdělovat, odvahu být hrdí na naše dědictví, a být tím, kdo jsme. Pokud to zahrnuje i změnu jména nebo vydat se na pouť a znovu se vrátit ke svým kořenům, musíme mít odvahu učinit tak s pýchou a mít své pevné názory a bránit pravdu beze strachu a překážek. Teprve pak bude Muhammad Ali odpočívat v naprostém klidu!